Historie

Jak to vlastně začalo

Prvopočátky létání na hořicku (1926 – 1945)

Z popudu Osvětového sboru a místní Jednoty legionářů v Hořicích byla v roce 1926 založena odbočka Masarykovy letecké ligy (MLL). Ta se předvedla na veřejnosti ještě téhož roku uspořádáním leteckého dne na polích u obce Jeřice. Letecký den byl uskutečněn na polnostech velkostatkáře pana Voženílka, v blízkosti dnešní zastávky České dráhy. Letecké vystoupení zajistili vojenští piloti tehdejšího 1. leteckého pluku, přesněji jeho 2. letky. V programu byla předvedena letadla: pozorovací A-12, stíhací B-21, dolnokřídlý jednoplošník BH-10 a noční bombardovací Brequet XIV. Letouny předváděli piloti pplk.Skála, pplk.Smetana, kpt.Moravec, por.Okrouhlecký a npor.Kolář.

Tento podnik přinesl do práce mladé pobočky MLL chuť, podíl na zisku z leteckého dne byl vítaným přínosem pro její další činnost.  V několika dalších letech se činnost Hořické pobočky MLL omezovala pouze na schůze. Rozvíření poklidné hladiny zanesla mezi usedlé funkcionáře aktivita mladých modelářů. Ti pořádali kurzy stavby leteckých modelů, výstavy i první samostatné modelářské soutěže. Velkou akcí roku 1936, kterou byla hořická pobočka MLL pověřena, byl letní modelářský tábor v mezihořském údolí u Ostroměře. Tábor byl řízen zkušenými modeláři z pražského ústředí MLL. Mezi jinými i tehdejším vysokoškolákem Josefem Hoškem (později vynikající odborník v oboru aerodynamiky vysokých rychlostí Dr.Ing.Josef Hošek DrSc.)

V roce 1936 byli hořičtí pověřeni uspořádáním celostátní modelářské soutěže. Zároveň se samozřejmě zůčastnili i jako soutěžící. Z našich se umístil na 2.místě Járo Kraus, 18. byl Pravoslav Dušek a 22. Radimír Neuman. Nejvýznamnější ovšem bylo, že se roku 1936 začalo opravdu létat. Byl založen nový – plachtařský odbor.  Byl rovněž zakoupen starší kluzák Zlín- V. Po slavnostním křtu kluzáku, který proběhl 16.listopadu 1936 v Hořicích na náměstí a při němž dostal kluzák jméno „Zvičina“, byl jeho první start, za hojné účasti předních hořických občanů, proveden u obce Červená Třemešná. První start provedl Václav Macák (později dlouholetý předseda aeroklubu, jinak učitel v Hořicích), který byl odbočkou MLL vyslán v roce 1935 do Hradce Králové a v roce 1936 na Ranou u Loun, kde se naučil létat. Od této doby začíná žít letectví v Hořicích plnokrevným životem, byť ve skromných podmínkách. Modeláři rozšiřují řady zájemců o letectví mezi školní mládeží a připravují tak budoucí vážné uchazeče o plachtařský výcvik.

V roce 1937 rozšiřují plachtaři svůj letecký park o tentokrát nový kluzák „Skaut standart“. Se svým leteckým provozem se přemisťují na vrch Byšička u Lázní Bělohradu. Jejich počet se rozrostl. Svépomocí zlepšili i své materiální vybavení o transportní vůz, podvozek na transport kluzáků zpět na místo startu a.j..

Jak to bylo po válce (1945 – 1950)

Po okupaci Československé republiky hořičtí plachtaři na Byšičkách dolétali. Tam také, na statku pod plevami, před Němci ukryli k válečnému spánku oba své kluzáky. Nikdo z nich netušil, že budou ukryty až do roku 1945.

Ihned po odklizení pozůstatků květnových bojů se sešli hořičtí plachtaři, aby obnovili svoji činnost. Ustavili odbočku nově zformovaného Českého národního aeroklubu. Chuť k létání byla tehdy velká, ale možností bylo málo. Dva uschované kluzáky sice přežily, ale z hlediska bezpečnosti jejich provozu se v průběhu sedmi let staly prakticky neupotřebitelnými.

V červnu 1945 došla zpráva, že maršál Koněv daroval československé mládeži z válečné kořisti SSSR úplné vybavení německé letecké školy v Grunau u Hirschbergu (dnešní Ježov u Jelenie Góry). Český národní aeroklub, jako jediná letecká organizace, byl vládou ČSR pověřen převzetím materiálu a jeho převezením do republiky. Úkol to byl v dané situaci těžký, ale hořičtí se ho chopili s fortelem a sobě vlastním nadšením. Zorganizovali jednu z největších transportních skupin. Opatřili 3 nákladní automobily na dřevoplyn. Vybavili je dvěma přívěsy a 60 centy bukových špalíků jako pohonnou látkou. Výprava se skládala z řidičů a 17ti členné skupiny pomocníků a byla po zásluze odměněna. Do Hořic si přivezla 2 kluzáky GB -IIb a později obdržela i 2 kluzáky SG-38. S takovým letadlovým parkem se již dalo létat.

Narůstající počet letadel vyžadoval rovněž obstarání příslušného technického vybavení – auto, transportní vůz, naviják, traktor, ale především bylo potřebné vlastní letiště s hangárem. Poslední bylo také největším problémem. Hořičtí začali létat na náročnější technice. Byšička byla opuštěna, přestože ukrývala kluzáky po celou válku. Plachtaři se přestěhovali na nedaleký Vřesník. Tady podmínky umožňovaly lety předepsané k pilotní zkoušce „A“ i „B“. Když správně foukalo dojížděli s větroni „Bejbinkami“ na Zvičinu, kde se za příznivého počasí prováděli lety na svahu v trvání i několika hodin.

Současně již dva instruktoři, pánové Václav Macák a Míla Bret, prodělali výcvik startu na navijáku a další plachtaři, pánové Petera, Ježek, Kudelka, Maršálek, Korda, Rachman již absolvovali na navijáku celý výcvik. První vlastní naviják se podařilo postavit svépomocí skupině fortelných strojníků pánům Mádlovi, Pflegrovi, Vrabcovi a Michalovi. Ti měli stále dost práce. Aeroklub v letech 1946 – 1949 vlastnil kromě kluzáků také již tři vozidla, dva navijáky a transportní vůz. Transportní vůz byl velmi důležitý, protože bylo nezbytné neustále kočovat mezi různými letišti. Míst kde se létalo bylo mnoho a jejich okamžitý výběr se řídil kromě počasí i okamžitým vzrůstem vegetace či pokročilostí sklizně. Na navijáku se v tomto období létalo na Gothardě (dnes je zde školní statek), na Chlumech mezi obcemi Chlum a Hořice, u Dobré Vody. Později byl plachtařský provoz organizován na letišti aeroklubu Dvůr Králové, kam hořičtí i s technikou dojížděli téměř dva roky. Několik letových dnů trávili rovněž na letišti v Hradci Králové spolu s domácími plachtaři. Že touha po vlastním letišti za těchto okolností stále sílila je samozřejmé.

Činnost hořických letců v poválečných letech a na začátku let padesátých byla velmi čilá a rozmanitá. Nezapomínali na propagaci letectví mezi širokou veřejností. Již v roce 1946 připravili a ve svízelných podmínkách uskutečnili první poválečný letecký den. Byl uspořádán po ukončení sklizně na polích na hořickém Chlumu. Pomohli i vojenští letci, kteří obohatili náš skromný plachtařský program. Pomoc neodmítli ani jičínští plachtaři, kteří zapůjčili silnější naviják pro předvedení dvousedadlového větroně „Jeřáb“, který zapůjčilo středisko výcviku plachtařů v Hodkovicích i s pilotem Vosykou. Ten s ním prováděl i vyhlídkové lety. V roce 1947 byl uspořádán další letecký den. Tentokrát se konal na strništi u obce Jeřice, v místě za křižovatkou silnic na Votuz a Třebovětice. Zvolená plocha umožňovala tentokrát přistávání motorových letounů. To umožnilo nejen předvést letouny na zemi ale také provádět vyhlídkové lety s kurýrním K-65 Čáp. Pro JU-52, o kterém se původně předpokládalo, že bude vyhlídkové lety provádět, se nakonec ukázala dráha krátká a proto předvedl pouze jedno přistání a prázdný odlétl. Oba tyto letecké dny vykonaly své v propagaci letectví. Zvláště ten z roku 1946 přivedl do řad plachtařů nové mladé zájemce o létání.

Výbor aeroklubu, kterému pomáhal hořický Národní výbor, hledal vhodnou plochu pro vlastní letiště v blízkosti města a jednal o jejím získání. Z několika možných byla jako nejpřijatelnější vybrána plocha o rozměrech 200×800 m v katastru obce Holovousy. Po delším jednání byla městem Hořice vykoupena. Nakonec však po jednání s obcí Holovousy a s jejími zemědělci byla vyměněna za přibližně stejně velký pozemek před Domoslavicemi, kde je letiště Hořice dodnes.

Léta svazarmu (1950 – 1980)

Spolu s radostí přibylo jistě i starostí. Srovnání plochy, zatrubnění vodotečí, výstavba prvního dřevěného hangáru, který stál na severním okaji letiště. Při tom se však stále jednalo o výstavbě zděného hangáru s kapacitou 25 – 30 letadel. Ve spolupráci s Národním výborem, zejména jeho odborem výstavby, se řešila projektová dokumentace a zpracovával se harmonogram prací. V závěru byly přípravné práce korunovány vydáním příslušného stavebního povolení. Výstavba probíhala z velké části svépomocí. V roce 1949 byly postaveny zděné části a střecha hangáru. Hangár byl pak dokončen v roce 1950. Nechyběly problémy, ale nakonec se je vždy podařilo překonat společným úsilím členů aeroklubu a hořických příznivců létání.

V roce 1950 byl uspořádán další letecký den. Tentokrát již na vlastním letišti, ještě však zdaleka ne dokončeném. Pro vyhlídkové lety byl zajištěn dopravní třímotorový letoun JU-52. Pro ten se musela provizorně upravit vzletová dráha překlenutím vodního příkopu v délce asi 30 metrů. Svým dílem k letovému provozu přispěli i piloti Československé armády. Divácký úspěch byl tenkrát veliký. Asi 10 000 diváků odcházelo domů spokojeno.

V této době fungoval hořický aeroklub jako součást letecké organizace DOSLET. I když už stál zděný hangár práce neubývalo. Pokračovalo se přístavbou dílen, skladu, věže, ubytovaní, kuchyně. Aeroklub se tak připravoval na pořádání kursů, při kterých byli vycvičeni další piloti. Často i z cizích aeroklubů. Například z družebního slovenského města Trstená.

K prvnímu lednu 1953 se aeroklub stal součástí nově založené organizace SVAZARM. Pod jeho řízením doznal aeroklub značného rozkvětu. Československá armáda pokládala letecký výcvik za důležitou součást branné přípravy obyvatelstva pro případ války. Tomuto postoji pak odpovídal i její přístup k aeroklubům. Svazarm přinášel aeroklubu poměrně bohaté příspěvky na činnost, obstarával novou techniku, zajišťoval její údržbu a podle vlastních potřeb a záměrů přispíval na investiční činnost v aeroklubech. Svazarm se ale netajil tím, že jde o organizaci výběrovou a do činnosti zavedl přísné kádrování. Bohužel se tak s létáním musela z politických důvodů rozloučit řada našich členů, kterým bylo létání z malicherných pohnutek zakázáno i ze dne na den, často bez jakého koliv vysvětlení. Tak byli vyřazeni z létání skvělí piloti a platní, létání oddaní sportovci.

Na hořické letiště byl přemístěn Krajský aeroklub Svazarmu z Hradce Králové. Tomu předcházela rozsáhlá výstavba. Byl postaven další hangár, kancelářské prostory, rozsáhlé ubytovací prostory, učebny, kuchyně, padáková sušicí věž, balírny padáků a technické zázemí k těmto budovám. Letiště začalo být intenzivně využíváno pro soustředění reprezentantů ČSR a později ČSSR v parašutismu a v letecké akrobacii. Organizovala se zde celá řada krajských i celostátních soutěží ve všech leteckých, parašutistických a modelářských disciplínách. Každoročně se pořádal „Memoriál Josefa France“ jako významná modelářská soutěž. Každý druhý rok se pravidelně konal Krajský plachtařský přebor, parašutistická soutěž „Memoriál Františka Zmatlíka“. Před zřízením středisek vrcholového sportu se zde odbývala většina soustředění reprezentantů všech odborností. Hořickým letištěm tak prošla dlouhá řada známých a úspěšných sportovců, kteří nepropadli ve srovnání se světovou výkonostní špičkou a pro ČSSR přiváželi z mezinárodních podniků vavříny.

Aeroklub před a po sametové revoluci (1980 – 1989)

Vedle krajského aeroklubu žil na letišti v Hořicích i samotný aeroklub Hořice. Po vyřazení trofejní techniky z provozu byl aeroklub vybavován takřka výhradně letouny domácí provenience. Kluzáky od Krajánka přes Šohaje, Blaníky a Orlíky až po Vosu. V provozu se střídaly navijáky Herkules II a III. Z motorových letounů pak Zlíny Z-126, Z-226, Z-326, Z-526 různých verzí. Dále pak Aero 45 a 145, L-40 Metasokol, L-60 Brigadýr, L-200 Morava a z nové řady zlínů Z-42, Z-142 a Z-43. Majitelem těchto letounů nebyl aeroklub Hořice, ale Ústřední aeroklub Svazarmu. Letouny byly pro provozování aeroklubu přidělovány.

Aeroklub v průběhu let vycvičil dlouhou řadu pilotů. Mnozí z nich dodnes létají, jako profesionálové u řady leteckých společností. Vynikajících výsledků dosahli piloti v navigačním létání a to na úrovni Mistrovství světa a Evropy. Výborné sportovní výkony podávali parašutisté. Přestože plachtařská a motorářská pilotní základna byla početná, nedosahovali piloti v plachtařských a akrobatických disciplínách do reprezentační úrovně. V soutěžích na krajské úrovni dosahovali solidních výsledků.

Praktická likvidace aeroklubu hrozila v osmdesátých letech, když Varšavská smlouva zahájila výstavbu vojenského letiště v Hořicích. Výstavba byla naštěstí, vzhledem k postupně se měnící politické situaci v Evropě, přerušena a letiště mělo být uvedeno do původního stavu. To se dosud zcela nepodařilo. Jedna ze vzletových drah není schopná provozu.

Po zhroucení komunistického režimu v roce 1989 vznikl opět Aeroklub Hořice jako samostatný právní subjekt. Na troskách Ústředního aeroklubu Svazarmu vznikl Aeroklub České republiky jako organizace sdružující jednotlivé aerokluby. Hořičtí tak získali zpět do svého vlastnictví budovy, bezmotorové letouny L-13 OK-2702, OK-2800, OK-4804, L-23 OK-0217, VSO-10 OK-2516, motorizovaný kluzák L-13SW OK-4606 a motorový letoun Z-226 OK-LMF. Činnost aeroklubu se přizpůsobila novým podmínkám. Místo ze státních dotací, získává aeroklub finanční prostředky z vyhlídkových letů, reklamní činnosti a darů příznivců letectví. Členové aeroklubu musí sáhnout do svých kapes aby pokryli náklady na své létání. O tom, že se aeroklub dokázal přizpůsobit změněné ekonomické situaci svědčí to, že z vlastních prostředků dokázal v roce 1995 nakoupit starší kluzák VSO-10 Gradient OK-1500 a generálkovaný VT-116 Orlík II OK-5510. Od roku 1991 se provádějí rozsáhlé opravy budov. Připravuje se oprava vzletové a přistávací dráhy. Vedení aeroklubu jedná o znovuzprovoznění druhé dráhy, o kterou přišlo letiště v souvislosti se zahájením výstavby vojenského letiště v osmdesátých letech.